František Halas – trochu hořké výročí

Publié le par Otto Drexler


images-copie-11.jpg

Před 110 lety se narodil František Halas. Velikán české poezie, jehož tvorba je smutným zrcadlištěm jak básníkova života, tak země, v níž tvořil. Mezi lety 1890- 1910 se v českých zemích urodila pozoruhodná řada nesmírně talentovaných autorů, která obohatila český kulturní život jako žádné jiné generace předtím ani potom, a která vynesla českou kulturu mezi 20. - 40. lety na evropskou špici, svojí rozmanitostí a úrovní dramatu, poezie i prózy plně konkurující literatuře francouzské či anglické.

František Halas neměl zrovna ideální podmínky pro vstup do kulturního a společenského života. Narodil se na jižní Moravě, což bezpochyby přispělo k jeho duchovní a spirituální orientaci. Ovšem na rozdíl od svého pozdějšího přítele a básnického kolegy Jana Zahradníčka pocházel Halas z dělnické rodiny. Oba rodiče byli textilními dělníky. Leč již v osmi letech mu matka zemřela na srdeční nemoc, tedy na totéž, co se později stalo osudným i Halasovi. Přesto díky svému otci nezůstal na společenské periferii. František Halas starší se angažoval v dělnickém hnutí, dbal na vzdělání dělníků a mladý Halas si v kulturním, byť v dělnickém prostředí, od raných let vypěstoval blízký vztah ke knihám i společenské angažovanosti. V roce 1913 se Halasova rodina přestěhovala z venkova do Brna, kde budoucí básník dokončil měšťanskou školu. Mezitím musel jeho otec, coby ročník 1880, narukovat na haličskou frontu. Tam byl zajat, tři roky vězněn v zajateckých táborech v celém Rusku, i na Sibiři, až v létě 1917 vstoupil do čsl. legií a stal se příslušníkem 1. pluku. Jeho syn zatím musel žít s babičkou v Brně. Po ukončení měšťanky se mu podařilo v roce 1916 vstoupit do učení u slavného brněnského knihkupce A. Píši. V té době zcela podlehl kouzlu literatury a snažil se usilovnou četbou dohnat také vzdělání, které nemohl získat na škole.

 

V roce 1920 se jeho otec přes Japonsko a Tichý oceán vrátil s legiemi do své nové vlasti – Československa. Halas v té době pracoval jako příručí v Kočího knihkupectví. Pod vlivem svého otce však více své energie vložil do politiky. Ihned po rozštěpu ČSSD a vzniku komunistické strany v roce 1921 začal organizovat Komunistický svaz mládeže na Brněnsku. Svými články přispíval do tradičního a tehdy nejčtenějšího brněnského levicového listu Rovnost. Tehdy se také seznámil a spřátelil s proslulým literárním vědcem Bedřichem Václavkem, který na počátku 20. let dokončil divadelní vědu a žurnalistiku na univerzitě v Berlíně a po návratu do Brna založil právě spolu s Halasem Brněnský Devětsil. Společně s A. Černíkem redigovali také první ročník devětsilské revue Pásmo.

Pro Halasovu tvorbu je typická značná diference mezi psaním raným a pozdním. Lapidárně lze říci, že hravost lásky v raném díle je vystřídána později hořkostí. Halasův literární vývoj tehdejší čtenáři příliš sledovat nemohli, neboť počátky jeho tvroby jsou skryty v časopisech a v rukopisech. Jeho první sbírka Sépie z roku 1927 není výrazově jednotná a zahrnuje odlišná vidění světa. Přes poetistické a proletářské vyznění již v prvé sbírce zaznívají pochyby a pocity tíhy života. O Halasovi se často na školách učilo jako o velmi obtížně čteném básníkovi (píšu v minulém čase, neb mám pocit, že dnes je mnohdy již jen obyčejně vyjmenován v záplavě „nezajímavých“ poetů), přesto následující ukázka dokazuje, že jeho tvorba nezahrnuje jen nezajímavé introspektivní věci.

 

Lyrické smetí

Slečno řekněte mi

jak to děláte

Že hodiny neomění

když se svlékáte

 

Dejte jí Nobelovu cenu

za gesto jímž zvedá sukni svou

ale ta se dává jen básníkům

kteří nic podobného nesvedou. (…)

 

Doznání, Lyrické smetí napsáno ve 20. letech, souborně vydáno ve sb. Doznání 1973

 

Po půldruhém roce povinné vojenské služby odjel v roce 1925 do kulturního centra světa – Paříže. Když se po půl roce vrátil do Československa, opustil svoji rodnou Moravu a přesídlil do Prahy. Zde získal místo v prestižním nakladatelství Orbis. A byť měl pro proletářské myšlenky ve svém srdci i nadále místo, znamenalo nové profesní místo i další jeho tvorba určitý odklon od proletářského hnutí. Orbis bylo mladé nakladatelství, které vzniklo v roce 1921 na popud Edvarda Beneše, aby se také v Československu vydávala moderní politická a odborná literatura a noviny. Brzy se stalo jedním z největších prvorepublikových nakladatelských podniků a myšlenkovou oporou hodnot a ideálů, na niž stála republika v letech 1918-1948. Halas v Orbisu redigoval časopis Rozhledy a později Čteme.

V roce 1930 vydává svoji další sbírku Kohout plaší smrt. Ač v ní doznívají poetistické rysy, básnický výraz směřuje k odhalování vnitřních stavů a pocitů, proti plynulosti poetistické věty staví Halas své typické složitě konstruované větně celky s četnými novotvary i archaismy.

V roce 1931 odjel se svojí budoucí ženou, historičkou umění Libuší Rejlovou na cestu do Itálie, Monaka a jižní Francie. Oženil se s ní o pět let později. Na počátku třicátých let vydal své další sbírky Tvář a Hořec. V nich již zřetelně dominuje obrat k vnitřnímu světu, k vyznání se z milostných prožitků, dětství a nejistoty z vlastní tvorby. Za sbírku Tvář získal Státní cenu. Finanční odměnu pak věnoval stávkujícím kovodělníkům.

V roce 1936 navštívil s delegací kulturních pracovníků bojující Španělsko a po návratu vystupoval na obranu španělské demokracie. Tento pobyt také ovlivnil jeho další tvorbu. Až posmrtně vyšla sbírka jeho básní inspirovaná jeho cestami Španělský podzim Františka Halase, fakta a dokumenty (poprvé 1959). Halasův „výlet do Španěl“ je o hodně jiný než ten Čapkův o deset let dříve a občanská válka ve Španělsku a nástup fašismu i v dalších zemích pak plně proniká do jeho úsečně laděné sbírky Dokořán. Ovšem mračna se začala stále více stahovat i kolem Československa a rok 1938, Mnichov, demobilizace, směšnost druhé republiky završená březnovou okupací následujícího roku pochopitelně nejen v Halasovi vzbudila hlubokou deziluzi. Halas reaguje sbírkou Torzo naděje – obraz hrůz valících se na Evropu je hyperbolicky stupňován vnitřním patosem jeho poezie, zároveň však básním vtiskuje určitou bojovnou, nerezignující podobu.

images--1--copie-2.jpg Skladba Naše paní Božena Němcová, inspirovaná 120. výročím spisovatelčina narození, znázorňuje v Boženě Němcové symbol odkazující k současnému utrpení národa. 

 Za okupace se účastnil odboje v Národním revolučním výboru spisovatelů, přispíval do odbojových domácích i zahraničních tiskovin (Hlasy domova, Rudé právo, V boj). Pobýval na různých místech Moravy, heydrichiádu prožil v Kunštátu na Moravě a před zatčením ho ochránil pobyt v sanatoriu. Bohužel prvoplánově se tam neskrýval. Již za války propukly jeho problémy se srdcem, které se mu později staly osudným.

Za určitý návrat ke kořenům lze považovat sbírku Ladění (1942), věnovanou památce Jindřicha Hořejšího (básník, člen Devětsilu a vystudovaný filosof na Sorbonně a ekonom na Dijonské univerzitě), který v roce 1941 skonal.

 

Jen tak

 

V tvých kotnících se zhlíží kvítí

a ptáci krůčků tvých

jdou zobáčky si omočiti

do hudby v podpatcích

A sukně tvé to vyzvonily

že vespod v teplých tmách

máš dolíček tak tuze milý

jak děti na ručkách

Když noc tvé nohy rozvazuje

zahálí hříšně něha má

a žíly jitra podvazuje

sen zchromlýma pak prstama

 

Ladění, 1937-1941

 

Po sbírce Ladění se básník Halas na čas odmlčel. Přišel rok 1945 a osvobození. A právě v tomto posledním krátkém období svobody a demokracie – v tzv. třetí republice (květen 1945 - únor 1948) – dosáhl Halas největší společenské prestiže. Do prozatímního Národního shromáždění, do nějž byli poslanci delegováni jako představitelé určitých profesních a společenských skupin, si ho coby reprezentanta kulturní sféry vybrali lidovci. Zároveň byl zvolen předsedou Syndikátu českých spisovatelů. A ještě jednou se podíval do Francie. Ale byla to o něco smutnější cesta než ty předválečné. Jeden ze zakladatelů surrealistického hnutí, velký francouzský básník a později také protifašistický bojovník Robert Desnos, kterého nacisté na konci války zavřeli do Terezína, zemřel krátce po osvobození tábora na tyfovou nákazu. A právě urnu s jeho ostatky převezla česká delegace vedená Františkem Halasem v říjnu 1945 do Paříže, kde byl následně pochován na Montparnasském hřbitově.

 

Komunistické hnutí získávalo po válce na popularitě. Přinejmenším v zemích jako Francie nebo Itálie bylo v kulturní oblasti ohromně silné a získalo postavení, které ostatní společnost nemohla nevnímat. Jestliže takový André Gide před válkou v Návratu ze Sovětského svazu hodně vystřízlivěl, po válce bychom v Evropě našli mnohem více těch literátů, kteří komunistickým ideálům bezbřeze podlehli. Kupodivu ne tolik v Československu. Halas, Seifert, Biebl, Teige – umělci s proletářskou minulostí ano, ovšem ideoví bojovníci komunismu rozhodně ne. Stále více vnímali, že realita, která po dlouze chystané komunistické revoluci má přijít, bude výrazně jiná, než o jaké coby mladí avantgardisté snili.

V roce 1947 navštívil Halas Sovětský svaz. Když se z něj vrátil, potkal ho na jedné recepci v Praze ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Jeden z posledních politiků, kteří ještě stále sílícímu komunistickému tlaku aktivně čelili. Drtina ve svých pamětech vzpomíná, že Halas tehdy v sobě dusil další hluboké zklamání, bál se budoucnosti a prosil Drtinu, aby s tím něco udělal. Halasův tatínek, zasloužilý komunistický funkcionář (v roce 1947 mu bylo již 67 let), byl na jižní Moravě neustálým terčem místní komunistické vlády teroru. Jestliže v Praze stále úřadovala koaliční vláda, moci v mnohých regionech se chopili samozvaní diktátoři se svými všemocnými bojůvkami. František Halas mohl zoufale prosit sebevíc, ale osud Československa byl zpečetěn. Masarykovi pohrobci – Beneš, J. Masaryk,

Drtina – si byli nuceni se svými literárními i žurnalistickými oporami vypít kalich hořkosti až do dna. Jedno velké zklamání lze přežít, ale několik? Být zrazen z jedné strany, pak z druhé, následně většinou svých spolupracovníků a přátel opuštěn a především velmi drsně pocítit, že cesta, kterou jste šli, dopadla totálním krachem, to již není lehké přežít. A to si všichni narození z oněch silných generací přelomu 19. a 20. století, kteří se na kulturním a veřejném dění podíleli, byli nuceni prožít.

Po 25. únoru 1948 se událi mnohé smutné scény. Prokop Drtina již 27. února vypadl z okna své vily, přežil, byť s vážnými zraněními a zbytek života prožil ve vězení a po propuštění v 60. letech coby poloinvalidní stařec dožil s nuzným důchodem. Jan Masaryk vypadl z okna o 14 dní později… Beneš o dalším půl roku později podlehl třetímu záchvatu mrtvice za zdmi své vily střežené státní bezpečností. Františka Halase zrazuje srdce o rok později. Ihned po jeho smrti je jeho literární dílo sprostě odsouzeno v kultuře tehdy všemocným Ladislavem Štollem a Halasovo dílo se dalších deset let nesmí vůbec vydávat. Jeho generační vrstevníci dopadají podobně smutně. Po dlouhotrvajících útocích proti Karlu Teigemu, kulturtägelovi, který „pro pro proletářské hnutí udělal toho tolik, co nikdo jiný“, jak o něm prohlásil v exilu Peroutka, za neznámých okolností v roce 1951 umírá. A Konstatin Biebl spáchá v témže roce sebevraždu.

Posmrtně vychází Halasovi sbírka A co? V ní se prolínají prvky hovorové a obecné češtiny s naturalisticky drsnými, expresivními výrazy. Se značnou naléhavostí se ozývají prožitky společenských dějů a zejména obavy z poválečného rozpolcení světa. V roce 1971 byla v exilovém časopise Svědectví otisknuta Halasova „závět“, která odsuzovala systém i praktiky komunistické vlády v zemi. Jindřich Chalupecký však později přiznal, že ji sepsal on na základě společných hovorů s Halasem.

Ale abychom nekončili smutně, pro mnohé generace dětí byl Halas autorem kouzelných veršů z knížky Před usnutím:

 

Ach Sněhurka jen štěstím vzdychá

v tom lese stříbrném

a hromská zima honí bycha

v tom lese stříbrném.

 

Do dalšího výročí si lze přát snad jen to, aby byl znám aspoň tím..

Publié dans Culture

Pour être informé des derniers articles, inscrivez vous :

Commenter cet article